Tao:stručný historický nástin
Stručný historický nástin taoismu
(druhá část předmluvy ke Slovníku taoismu, prvou byla Obecná charakteristika taoismu)
Taoismus před dynastií Chan (do 3. století před n. l.)
Duchovní tradice, jejímž formálním nositelem je taoismus, je prastará a doba jejího vzniku stejně jako případná osoba zakladatele nám nejsou známy. Již ze samotné povahy učení a jeho tezí, jak jsou blíže vysvětlovány na jiných místech, však vyplývá, že konkrétní údaje v tomto smyslu ani hledat nelze. Jak taoismus začal v 19. století více pronikat do západního světa a byly zpřístupněny překlady jeho klasiků, rozšířila se zde a setrvačností ještě přetrvává představa, že zakladatelem učení je Lao-c’. To je ovšem zcela mylná informace, kterou taoisté ostatně nikdy nehlásali. Nejlepším dokladem toho je samotný Lao-c’ovi připisovaný text. V něm totiž nacházíme pasáže, kde se odkazuje na moudré světce ze starověku, kteří byli znalí zákonů tao a dokázali je uplatňovat ve svém životě nebo při spravování země. V textu se ani náznakem nemluví o žádném zakladateli, natožpak aby se za myšlenkového původce učení pokládal autor sám. Je tedy zřejmé, že již za dynastie Východních Čou (770–256 před n. l.), kdy nejpozději mohlo toto dílo vzniknout, bylo učení o tao považováno za poznání předávané současníkům z velmi dávných časů a od neznámých mudrců. Ve zcela stejném duchu se vyjadřuje i druhý klasik taoismu Čuang-c’, když ve svém díle ze 4. století před n. l. píše: „Poznání mužů starověku dosahovalo nejzazších met, čím toho dosahovali? Jedni mínili, že nikdy žádné věci ani nebyly. To byl nejzazší bod poznání, takové poznání bylo konečné a úplné, ježto k ničemu nic nelze přidat ani přičinit. Další již vzali na vědomí existenci věcí, ne však hranice mezi nimi. Ještě další vzali na vědomí existenci hranic mezi věcmi, ne však přitakávání a popírání, rozlišování na dobré a zlé, nic neodmítali ani netvrdili. Jakmile se totiž jednou objevilo tvrzení a popírání, rozlišování na dobré a zlé, přitakávání a odmítání, bylo tím postiženo Tao. Na úkor Taa se rozmnožila libost a láska.“ (Vnitřní kapitoly, kap. 2, Maxima, Lásenice 2006) Z citovaného textu je evidentní, že poznávání mysterií tao bylo v jeho době již pradávnou tradicí, která dokonce měla být tím opravdovější a věrnější, čím dále do minulosti se vracíme. V religiózním taoismu sice později vystupuje deifikovaný (zbožštěný) Lao-c’ jako nositel učení, ovšem nikoli v roli tvůrce, nýbrž jako transcendentní předavatel nauky, jíž se přisuzuje nadpozemský původ.
Ani o první postavy z hlubin historie, k nimž se nauka vztahuje, se nelze opírat, jelikož nejsou historicky věrohodné. Platí to zejména o Žlutém císaři (Chuang-ti), jenž je mytickou postavou, přestože tradiční chronologie uvádí fiktivní data jeho vlády zasazená do 3. tisíciletí před n. l. V čínské mytologii je vnímán jako jeden z praotců národa, tvůrce kalendáře, kompasu a jiných vynálezů, současně však i jako božstvo, vládce nad středem vesmíru. Pro taoisty je předavatelem učení a domnělým autorem mnoha děl. Ovšem i díla, která mu jsou připisována, vykazují stejný typický rys, jaký je zmíněn výše – že se totiž v nich nejednou odkazuje na neznámé staré mudrce, kteří se v blíže neurčené dávné minulosti zabývali poznáváním mysterií tao a od nichž se nauka traduje. Tudíž ani pro tradici samotnou není zakladatelem učení. Až celé dva tisíce let po hypotetickém období vlády Žlutého císaře se na scéně objevuje ústřední postava filozofického i religiózního taoismu, historicky ovšem rovněž nejasný Lao‑c’, Starý mistr. Žít měl v 6. století před n. l., tento a další stručné údaje o něm se však poprvé dozvídáme z krátkého životopisu, který napsal až o čtyři století později historik S’-ma Čchien (2.–1. století před n. l.). Podle něj se Starý mistr jmenoval Li Er a působil jako správce knihovny na dvoře čouského krále. Protože jej poměry na dvoře a celkově duchovní atmosféra v říši znechutily, opustil na konci života zemi a odešel neznámo kam směrem na západ (Si-šeng-ťing). Při odchodu přes hranice byl v něm rozpoznán mudrc nadpozemských schopností jiným adeptem taoistických nauk Jin Sim, který jej požádal o sepsání učení pro budoucí generace. Takto vznikl podle legendy stěžejní text taoismu Tao‑te‑ťing. Toto rozsahem krátké, leč náplní bohaté a významem dalekosáhlé dílo obsahuje základní koncepce taoistické filozofie – rozvahy o tao, věčné prázdnotě, která je prazdrojem veškerenstva, a její síle te, jejímž prostřednictvím se tao projevuje v bytí. S kosmologickými úvahami jsou provázány návody pro jedince, podle jakých principů řídit své konání, jakož i doporučení vládcům, jak by měli vést společnost, aby se dosáhlo souladu se zákony univerza a nebyl narušen přirozený řád věcí.
Na začátku období dynastie Východních Čou, kdy měl Lao-c’ působit, neexistoval ještě taoismus ve smyslu filozofické školy, organizovaného šíření nauky apod. Zachoval se nám jen v odkazech na jedince vynikající mimořádnými schopnosti, které měli získat díky tomu, že následovali tajemné zákony vesmíru. Vesměs jsou to přitom postavy historicky nedoložené nebo fiktivní, jako byli např. Jang Ču nebo Lie-c’. Koncepce, jež tvoří náplň taoistického učení, a s nimi související praktiky měly ovšem už tehdy za sebou dlou- hou tradici, jak dokládá i výše uváděná citace. Mezi ně patřila i víra v možnost transcendentního poznání a v existenci jedinců, kteří ho dosáhli následováním Cesty (te-tao), či se dokonce stali nesmrtelnými (sien). O nesmrtelných se věřilo, že dokáží měnit podobu, létat na větru a mracích či žít bez jídla a pití. Praktikami dosažení nesmrtelnosti se zabývali tzv. mistři praktik (fang-š’), starověcí mágové. Jejich pokusy vyrobit elixír nesmrtelnosti, jakož i pěstovaná ezoterická cvičení, okultismus, astrologie atd. vytvořily základnu, na níž byly v pozdější taoistické praxi rozvíjeny alchymické (waj-tan, nej-tan), zdravotně meditační (čchi-kung) a jiné metody; obdobně byly mnohé vtěleny do věrouk pozdějších náboženských taoistických sekt. Fang-š’ové bývali vítanými hosty na dvorech králů, protože nabízené možnosti získání elixíru dlouhověkosti či alespoň transmutovaného zlata zde pochopitelně budily zájem. Nejstarší záznam o využívání služeb mágů panovníky je v již zmiňované S’-ma Čchienově kronice, podle níž jeden z fang-š’ů působil na dvoře krála Ling-wanga (571–544 před n. l.). Asi dvě staletí po Lao-c’ovi se objevuje druhý nejvýznamnější představitel – a zřejmě první historicky reálná postava – taoismu, Čuang‑c’ (asi 369–286 před n. l.). Údaje o jeho životě jsou zaznamenány rovněž v S’-ma Čchienovi. Dozvídáme se z nich, že Čuang-c’ nějakou dobu zastával menší úřad, ale jakožto vyznavač učení Starého mistra odmítal kariérní postup a jakoukoli další angažovanost ve společenském životě. Jeho metou byla osobní svoboda a konvencemi nespoutané chování v souladu s taoistickou ideou ne-konání (wu-wej), tedy spontánní jednání (c’-žan) bez jakékoli snahy zasahovat do chodu věcí. Čuang-c’ je pravděpodobným autorem přinejmenším části jemu připisovaného díla, jež je vysoce ceněno za svoje literární kvality a bohatý jazyk. Na rozdíl od spíše strohého a abstraktního textu Tao‑te‑ťingu podává taoistické úvahy nad relativností světa formou humorných a ironizujících příběhů, snáze pochopitelných širšímu okruhu čtenářů.
Poslední tři staletí vlády dynastie Čou, nazývané etapou Válčících států (5.–3. století před n. l.), byly velice neklidným obdobím plným násilí a strádání vyplývajících z bojů mezi jednotlivými státy, na něž byla země rozdrobena. Zároveň však situace v těchto časech, kdy se rozpadal starý řád, podnítila formování a soupeření mnoha filozofických a myšlenkových směrů, jako byli legalisté, mohisté, konfuciáni, škola jmen aj. Častým motivem jejich hlasatelů bylo předkládání koncepcí způsobů vlády, spravování věcí veřejných a uspořádání mezilidských vztahů vládcům znesvářených zemí. Lze předpokládat, že příslušná témata v dílech Lao-c’ a Čuang-c’ jsou rovněž reflexí společenské situace, přestože taoismus nebyl sociálním učením, nýbrž ve své podstatě individuálním snažením zaměřeným mimo lidský svět. A jeho případné „návody“ k vládnutí lze vnímat nejspíš jako s nadsázkou míněné utopie. Proto též mezi tehdy se nabízejícími filozofy taoisty nepotkáváme. V tomto období registrujeme působení ještě jednoho směru vykazujícího styčné body s taoistickou naukou, a to jinjangovou školu (jin-jang-ťia). Její představitelé se zabývali dualitou kreativní kosmické síly jin-jang, z ní vycházející numerologií a věštěním pomocí trigramů (pa-kua). Ze vzájemného míchání prvků taoistické filozofie, praktik mágů a víry v nesmrtelnost se v tomto období mimoto začíná formovat směr zvaný Chuang-Lao, podle Chuang-tiho a Lao-c’a, k nimž se hlásil jako ke svým duchovním předkům. Jedním z možných zdrojů vzniku religiózního taoismu o několik století později byl pravděpodobně i vnitřní vývoj této linie, protože kolem 2. století před n. l. se v ní začalo vzhlížet k Žlutému císaři a Starému mistru jako k božstvům a jako takoví byli i rituálně uctíváni. Ve válčení mezi státy zvítězil roku 221 před n. l. stát Čchin, když postupně porazil šest zbývajících konkurentů a celé území sjednotil pod svojí vládou. Jeho král si přidělil titul „Čchinský První císař“, Čchin Š’-chuang-ti (Qin Shihuangdi 秦始皇帝), a stal se zakladatelem říše s císařským institutem, který přetrval následující dva tisíce let. Impérium se zrodilo z války, stejná byla proto i povaha státní ideologie, kterou přijal za svou. Císař vládl prostředky tzv. legalismu, což byla jedna z koncepcí, které zmiňovaní rádci nabízeli. Zakládala se na bezvýhradném dodržování nařízení a nekompromisním trestání sebemenších prohřešků. Nežádoucí díla konkurenčních učení byla pálena, kritikové likvidováni. O taoismus císař zájem jevil, ovšem nikoli v jeho duchovní podobě. Učarovala mu zejména představa nesmrtelnosti, a to do té míry, že dokonce vyslal expedice na moře doufaje, že objeví bájné ostrovy nesmrtelných (Pcheng-laj) a přivezou mu elixír věčného mládí. Když po 15 letech tyranie císař zemřel, krátce poté byla jeho dynastii svržena povstáním a na trůn zasedla dynastie Chan, která následně spravovala zemi po dlouhá čtyři století.
Taoismus za dynastie Chan (206 před n. l. – 220 n. l.)
Nástup dynastie Chan znamenal postupnou konsolidaci situace v zemi zmítané válkami mezi jednotlivými státy tehdy rozdrobené Číny. Ideologií nových vládců se stal konfucianismus, který svojí podstatou byl učením společensko-politickým, a tím, že zdůrazňoval hodnoty, jako jsou loajalita k autoritám, dodržování etických norem či kladení prospěchu celku nad prospěch individuální, přirozeně plnil úlohu ideologického tmelu. Taoismus i v této době zůstával učením jednotlivých hledačů Cesty, bez ambicí být nosnou společenskou ideologií. Přesto, podobně jako v minulosti, měl v individuálních případech výrazný vliv v podobě kontaktů taoistů, v tomto období především mágů fang-š’, s některými panovníky, které přitahovaly jimi avizované magické schopnosti vyrobit elixír nesmrtelnosti (tan) nebo komunikovat s božskými bytostmi. Mezi příznivce taoistických kouzelníků patřil např. císař Wu-ti (140–86 před n. l.), na jehož dvoře působil známý mág Li Šao-ťün. Za vlády stejného panovníka shromáždil u dvora princ Liou An, vnuk zakladatele dynastie Chan, stovky mágů a učenců, s nimiž vedl metafyzické debaty o mystériu tao. Na jejich základě bylo sestaveno dílo Chuaj‑nan‑c’, nejdůležitější taoistický filozofický text z chanského období. Z pozdější doby této dynastie pochází další významný spis mysticko-magické tradice taoismu, kniha Čou‑i cchan‑tchung‑čchi, která je nejranějším známým alchymistickým textem v Číně. Dílo psané ezoterickým a metaforickým jazykem pojednává abstraktně o procesu tvorby elixíru nesmrtelnosti. Za jeho autora se považuje pololegendární taoistický mystik Wej Po‑jang, žijící asi v 1.–2. století n. l. Za dynastie Chan dochází k zásadnímu posunu náhledu na Lao-c’a a Žlutého císaře, hlavní postavy taoismu. Zatímco předtím byli vnímáni jako duchovní nositelé taoistické nauky (Chuang-Lao) a historické entity, nyní se navíc začínají transformovat v božstva a jako takoví jsou uctíváni. Lao-c’ je interpretován jako inkarnace tao (Tchaj-šang Lao-ťün), odvěký přítomný nositel učení. Za císaře Chuan-tiho v polovině 2. století se k jejich domnělým hrobkám začala vysílat každoročně procesí k vykonání obětních obřadů. Pravděpodobně i tato skutečnost posunu vnímání přispěla k tomu, že ke konci chanské dynastie se ve 2. století n. l. poprvé v dějinách začíná formovat organizovaná religiózní podoba taoismu. Vytvářela se postupně na základě starších tradic šamanismu, lidového náboženství, víry v nesmrtelnost a už existující představy Lao-c’a jakožto božské bytosti. Mimo to byla i reflexí složité společenské situace rozpadajícího se státu, vnitřních i vnějších válek a všeobecné bídy. První taoističtí kněží byli mesianisté, kteří si získavali příznivce hlásáním příchodu nové éry, jež přinese jejich následovníkům všeobecný mír a spravedlnost. K tomu ale bylo potřebné se vzdát starých pověr a rituálů a místo nich věřit v nové učení a bohy, s nimiž slibovali zajišťovat kontakt právě kněží.
Nejstarší známou taoistickou sektou je cesta nebeských mistrů (Tchien-š’-tao), kterou založil ke konci éry císaře Šun-tiho (126– 144 n. l.) v západní části Číny vizionář Čang Ling. Podle vlastního tvrzení ho úkolem šířit novou víru pověřil samotný Lao-c’, který se mu zjevil v meditacích, daroval mu elixír nesmrtelnosti a magický meč k zahánění démonických sil a poctil jej titulem „nebeský mistr“ (tchien-š’). Tento titul je od té doby podnes dědičným v rodě Čangů a jeho nositel je nejvyšší autoritou v jedné ze dvou hlavních linií religiózního taoismu, Cestě správné jednoty (Čeng-i-tao). Čang Ling zorganizoval své stoupence do hierarchicky členěných komunit rozdělených do 24 okrsků. V jejich čele byli kněží, kteří řídili náboženský život obce. Za příslušnost ke komunitě se platil poplatek pěti měřic rýže, proto se sektě říkalo i Cesta pěti měřic rýže (Wu-tou-mi-tao). Příznačné pro její aktivity bylo konání masových ozdravných obřadů, při nichž se věřící očišťovali od hříchů přiznáváním se božským Třem hodnostářům (San-kuan); nečisté skutky se považovaly za příčinu všech nemocí. K dalším praktikám patřily postní obřady (čaj), používání talismanů (fu-lu) a orgiastické rituály (che-čchi). Vizi spravedlivé společnosti založené na taoistických principech realizoval, byť jen na krátkou dobu, Čang Lingův vnuk Čang Lu. Roku 191 vytvořil se stoupenci malý klerikální státní útvar, kde všichni pracovali ve prospěch celku a stravovali se zadarmo ve společných domech. Roku 215 bylo ovšem území komunity pohlceno jedním z království, která vznikla po rozpadu říše Chanů. Na zániku této říše se významně podílel další z tehdejších věrozvěstů, Čang Ťiao, zakladatel sekty cesta nejvyššího míru (Tchaj-pching-tao). Ten hlásal, že přichází nová epocha „velkého míru“, kdy po ukončení šedesátiletého cyklu, na nějž se tehdy tradičně počítal čas, stará říše padne a vznikne nová společnost, v níž přežijí jenom ti, kteří se očistí od hříchů a budou jej následovat. Příznivce získával Čang Ťiao obdobně jako Čang Ling konáním masových léčitelských obřadů s exorcistickými prvky. Podařilo se mu shromáždit na 300 000 následovníků, které v 1. roce nového cyklu (184 n. l.) zvedl do mohutné vzpoury, známé v dějinách jako Povstání žlutých turbanů. Vzpoura byla nakonec potlačena a Čang Ťiao popraven, nicméně dynastie Chan již spěla ke svému konci. Povstání žlutých turbanů nebylo hnutím náboženským, ač se neslo pod hesly kvazitaoistických idejí, nýbrž se jednalo o hnutí sociální, reagující na všeobecnou bídu a chaos. Cesta nejvyššího míru později již v dějinách nepůsobila a vývoj religiózního taoismu šel směrem, který započala Cesta nebeských mistrů.
Rané taoistické náboženství je typické tím, že šlo o víru nižších společenských vrstev a jeho věrozvěsti byli vizionáři, kteří slibovali příchod nového spravedlivého světa, v němž si všichni budou rovni a budou žít v harmonii a míru. K získání stoupenců a semknutí komunity sloužily masové obřady, při nichž se věřící očišťovali od hříchů jejich přiznáváním ochranným božstvům; využívalo se zaklínání, užívání ochranných amuletů apod. Sekty měly vytvořenou vnitřní hierarchicky členěnou organizační strukturu, systém liturgických aktivit a výchovy nástupců, čímž byly položeny základy pro budoucí vznik taoistické církve.
Taoismus za dynastií Wej, Ťin a Jižních a severních dynastií (220–581)
Zánik chanského císařství znamenal na několik dalších staletí dobu rozdrobenosti, válek a neklidu, ztíženou navíc vpády kočovných kmenů ze severu. Tři království, Wej, Šu a Wu, na která se říše rozpadla, vedla mezi lety 220 a 280 permanentní války. V těchto strastiplných časech se taoistická filozofie svými ideami nezasahování do věcí (wu-wej), nenásilí, ponechání působení přirozeného řádu atd. stala dočasným útočištěm pro mnohé vzdělance. Typické bylo zejména pěstování „čistých rozprav“ (čching-tchan), intelektuálních rozprav o mystériích tao a původu všehomíra. Tento směr rozvíjející myšlenkové tradice Lao-c’a a Čuang-c’a se v literatuře nazývá „učením o mystickém“, süan-süe (xuanxue 玄学); na Západě se pro něj vžilo pojmenování neotaoismus. K nejznámějším představitelům patří Wang Pi, komentátor Tao‑te‑ťingu, nebo editor Čuang-c’ova díla Kuo Siang. Svéráznou skupinu rebelujících individualit představovalo tzv. Sedm ctihodných z bambusového háje (Ču-lin čchi-sien), umělců a intelektuálů, kteří nekonvenčním chováním budili nelibost vyšších míst. Jeden z nich, básník Ťi Kchang, dokonce zaplatil nepřízeň mocných svým životem, když byl v roce 262 popraven. Tradice süan-süe v následujících staletích zanikla a s ní zaniklo i rozvíjení taoismu jako filozofického učení. Kontinuita před zraky veřejnosti spíše skrytého individuálního „pěstování Cesty“ jedinci ovšem přerušena nebyla. Mezi lidovými vrstvami se šířil taoismus ve své religiózní podobě, jak byl zformován v Čang Lingově Cestě nebeských mistrů. Vládci se k taoistické nauce stavěli dvojím způsobem. Nevšední schopnosti čarodějů či praktiky slibující získání dlouhověkosti je nepřestaly přitahovat. Např. Cchao Cchao, který ještě jako císařský generál potlačoval Povstání žlutých turbanů a později založil vlastní dynastii Wej, zval na svůj dvůr různé mágy, mezi nimiž měl být i proslulý iluzionista Cuo Cch’. Pokud jde o taoistické náboženské hnutí, zatímco příslušníky rebelantské Cesty nejvyššího míru nemilosrdně pronásledovali, byla snaha získat si přívržence Cesty nebeských mistrů, protože tato víra měla poměrně velký vliv, a tudíž i případný potenciál stát se nositelem rebelie. Proto např. zmiňovaný Cchao Cchao, když obsadil území ovládané mistrem Čang Luem, zavázal si jej sňatkem svého syna s jeho dcerou. Učení nebeských mistrů začíná postupně pronikat do vyšších společenských vrstev a stává se elitou akceptovaným náboženstvím.
Roku 265 Čínu na krátkou dobu sjednotila dynastie Ťin. Její severní a severozápadní území byla ovšem permanentním terčem nájezdů nomádských kmenů, kterým se nakonec podařilo tuto část dobýt a na téměř tři staletí obsadit. V průběhu času zde založili 16 států, které byly v neustálém válečném stavu. Zbídačené obyvatelstvo prchalo na jih, a když v letech 311 a 316 padly metropole Luo-jang a Čchang-an, přesídlily na jih od Dlouhé řeky i vládnoucí garnitura a bohaté rody; roku 317 zde vyhlásili dynastii Východní Ťin (317–420). Vnější faktor rozdělení země způsobil v dalších staletích i oddělený vývoj taoismu na severu a jihu země.
Taoismus na severu
Noví nečínští vládcové postupem času přejali čínský způsob života a administrativního řízení státu a nakonec opustili i svou víru a jazyk. Z daných možností zprvu tíhli k buddhismu, který byl, stejně jako oni, nečínského původu, přitom zde již dosti rozšířen a akceptován. Za dynastie Severní Wej (386–535), kterou založil kmen Tobů, se stal státním náboženstvím. Taoismus, pomineme-li individuální a obvykle skrytě působící hledače Cesty, reprezentovala linie nebeských mistrů. Neměla však zatím vytvořenou jednotnou organizační strukturu a působila jen formou komunitních seskupení kolem jednotlivých mistrů (tao-š’), kteří vedli žáky podle vlastního uvážení. Vzhledem k silnému postavení buddhismu, ale i k stavu taoistické věrouky, podle jeho názoru velmi neuspokojivému, se rozhodl učinit reformní kroky taoistický mistr kchou Čchien‑č’ (365–448). Posvěcení k nápravě starého a šíření nového učení, jakož i posvátné texty (tchien-šu) s návody mu podle vlastního tvrzení předal samotný reinkarnovaný Lao-c’. Podstatou reformy mělo být opuštění nemravných praktik sexuálních obřadů (che-čchi) či vybírání poplatků od věřících a návrat k pěstování vnitřní čistoty a konání dobrých skutků. Do své koncepce včlenil Kchou též konfuciánské principy loajality podřízených k nadřízeným a etické normy, čímž se nová nauka stala přijatelnou i pro vládnoucí kruhy. Když pak věnoval posvátné texty severowejskému císaři, dokázal postupně panovníka natolik přesvědčit o správnosti nové nauky, že roku 440 byl taoismus nakrátko prohlášen státním náboženstvím. Buddhisté naopak začali být pronásledováni a majetek jejich klášterů byl konfiskován. Po nástupu nového císaře se ovšem oficiálním náboženstvím opět stal buddhismus. V odborné literatuře se Kchouem reformovaný taoismus nazývá i severní Cestou nebeských mistrů (Pej Tchien-š’-tao).
Taoismus na jihu
V jižní Číně se stejně jako celá společnost i taoismus rozvíjel bez přímé konfrontace s dobyvateli. Asi už od 3. století se sem začalo šířit učení Cesty nebeských mistrů a prolínalo se zde s místními tradicemi navazujícími na filozofii Chuang-Lao, praktiky starých mágů (fang-š’) a hledačů nesmrtelnosti, akceptujícími ovšem i některé prvky konfuciánské nauky. Pro tuto synkretickou formu nauky se používá pojmenování taoismus božských nesmrtelných (šen-sien tao-ťiao). Je typický vírou v možnost dosažení nesmrtelnosti a v existenci lidí, kteří jí vlastním úsilím dosáhli. Nositeli
učení byli jednotliví mistři, kteří je předávali okruhu osobních žáků; žák musel prokázat, že je hoden zasvěcení a obřadným způsobem doplněným o dary požádat o přijetí do učení. Taoističtí mistři byli nezávislí jedinci, kteří nevytvářeli žádnou organizační strukturu, mohli se dle své vůle ženit či působit v civilní sféře. Nejvýznamnější osobností jižního taoismu té doby byl alchymista, filozof a lékař ke chung (284–364), prasynovec legendárního mága Ke Süana. Je typickým představitelem čínského intelektuála kombinujícího jako životní filozofii dvě hlavní domácí duchovní tradice, kofucianismus a taoismus. Jsa ze vzdělanecké rodiny a mimořádně talentovaný, nastoupil nejprve v duchu doby úřednickou dráhu, aby věnoval své schopnosti spravování věcí veřejných. Později se však kariéry vzdal, protože jej mnohem více přitahovala taoistická cesta hledání nesmrtelnosti. Velkou část života prožil v klášteře v horách Luo-fu-šan nedaleko Kantonu. Věnoval se zde výrobě elixírů, psal díla a spolu s manželkou pomáhali v širokém okolí léčit neduhy. Své myšlenky, postoje, ale i mnohé alchymické recepty a návody sepsal do rozsáhlého textu, nazvaného podle svojí přezdívky Mistr objímající prostotu (Pao‑pchu‑c’), který se jako cenný zdroj poznávání taoismu zachoval dodnes. Z konfucianismu vnesl Ke do taoismu morální příkazy potřeby šlechtění charakteru, humánního vztahu k bližním, zachovávání loajality k autoritám apod., z taoismu pak vnášel do konfucianismu zájem o mystérium bytí a víru v možnost dosažení nesmrtelnosti vlastním úsilím.
Míšení tradic na jihu dalo zde vzniknout dvěma novým školám, které měly rozhodující vliv na vývoj taoismu v dalších staletích. První z nich byla škola svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj). Za jejího zakladatele se považuje příbuzný Ke Chunga, Jang Si (330–386), jemuž se podle vlastního tvrzení zjevili při meditaci legendární mystička Wej Chua-cchun a další nesmrtelní (čen-žen) a darovali mu posvátná písma (Čen‑kao) s pověřením šířit jejich učení. Těmito nesmrtelnými měli být předci tehdejších šlechticů, jejichž chráněncem Jang Si byl, a měli mu zvěstovat, že roku 384 nastane apokalypsa, kterou přežijí jenom vyvolení příslušníci aristokracie. Mysteriózní nádech, literární kvalita textů a jejich interpretace jakožto přímého božského poselství, které nevyžaduje kněze jako nutného prostředníka, spolu s cíleným zaměřením na honoraci učinily z nového učení věrouku, která se úspěšně začala šířit mezi vyššími vrstvami společnosti. Svrchovaná čistota představuje kontemplativní směr taoistického náboženství, v němž hlavními praktikami jsou meditativní vnitřní pročišťování a vizualizace božstev, která mají být nápomocna adeptovi při jeho cestě za spásou. V pozdějším vývoji se stala všeobecně rozšířenou vírou, jejíž oblíbenost kulminovala mezi 5. a 9. stoletím. Jako samostatná škola existovala do 13.–14. století, kdy se spolu s dalšími sektami v jižní Číně stala součástí Cesty správné jednoty (Čeng-i-tao).
Druhou byla škola Zázračného klenotu (Ling-pao-pchaj). Formovat se začala ve 4.–5. století a vedle vlivů, které působily i na školu Svrchované čistoty, do ní mnohem výrazněji pronikly buddhistické doktríny, zejména představa konečného vysvobození všech bytostí v koloběhu převtělování. Její praxe se více orientovala na vnější projevy víry, provádění propracovaných skupinových rituálů, dodržování morálních přikázání a zákazů či využívání talismanů jako ochranných prostředků proti zlým mocnostem. Příznačným světonázorovým rysem školy bylo očekávání apokalypsy, zániku světa v důsledku kolapsu rovnováhy mezi silami jin a jang. Tato představa souvisela i s vírou cyklického vznikání a zanikání všehomíra, který z prvotního stavu čistoty a nevinnosti, jak jej stvořil Nebeský ctihodný vládce prvopočátku (Jüan-š’ tchien-cun), znovu a znovu upadá do marasmu zloby, záště, sobectví a chtivosti. Zánik světa pak přežijí vždy jenom ti, kteří dojdou ke spáse dodržováním přikázání víry. Praxe školy Zázračného klenotu byla svým ceremoniálním charakterem uchopitelnější a přístupnější nežli abstraktní snažení Svrchované čistoty, proto se značně rozšířila a byla oblíbená mezi lidovými vrstvami; v pozdějším vývoji splynula za dynastie Jüan s Cestou správné jednoty. Velký přínos na vypracování a kodifikaci jejich rituálů a rozhodující podíl na přetvoření taoistického vyznání a náboženské činnosti v systém církevní organizace vůbec měl reformátor Lu siou‑ťing (406–477). Lu žil dlouhá léta v izolaci na posvátných horách a věnoval se uměním pěstování Cesty (siou-tao). Příkladné úsilí jej natolik proslavilo, že se mu dostalo pozvání na panovnický dvůr a císař nechal pro něj vybudovat v hlavním městě klášter. Zde se pak věnoval vypracovávání reformních opatření, jakož i editaci dochovaných písemností. Prosadil zrušení zvyklosti, kdy se kdokoli mohl prohlásit taoistickým mistrem a mít vlastní komunitu. Nahradil ji systémem vysvěcování kněží a náboženský život soustředil do klášterů; dále napsal příručky obřadů, s jejichž pomocí se měly unifikovat nejednotné rituály. Jeho velmi důležitým počinem bylo, že započal práci na shromažďování roztroušených taoistických textů, vytvořil systém jejich třídění a sepsal první katalog existujících děl, který se stal základem pro pozdější kompilaci sbírky textů Tao‑cang. Velkou postavou taoismu období Jižních a Severních dynastií (420–589) v jižní Číně byl tchao chung‑ťing (456–536). Díky neobvyklému nadání a vzdělanosti se již ve svých 20 letech stal osobním učitelem císařových dětí. Přirozeností ovšem tíhl čím dál více k taoismu a začal se nořit do jeho nauk. Proslul zejména dovednostmi v oblasti astrologie, alchymie nebo geomantie (feng-šuej). Ve věku 36 let požádal o uvolnění z povinností u dvora a s císařovou podporou založil klášter v horách Mao-šan. Zde shromažďoval a editoval texty sekty Svrchované čistoty, která se díky jeho vlivu stala v té době dominantní. Ač byl Tchao svým přesvědčením a životem taoista, patřil k zastáncům ideje, že je potřebné spojovat a využívat myšlenky všech tří tehdy hlavních učení – taoismu, buddhismu i konfucianismu. Do dějin se zapsal i jako významný farmakolog, když zredigoval a rozšířil nejstarší čínskou farmakopéu, Lékopis Božského zemědělce. Tím započal tradici vytváření nových farmakopéjí doplňováním a rozšiřováním stávajících, v níž pokračovaly i následující generace. V období mezi 3. a 6. stoletím se taoistická věrouka postupně institucionalizovala a přetvořila v církevní organizaci s propracovaným náboženským životem. V důsledku rozdělení země se její vývoj na severu a jihu do určité míry odlišoval, v obou částech však prošla reformami, díky nimž se z původně lidové komunální víry přesouvá ve společenské stratifikaci vzhůru a stává se náboženstvím vyšších vrstev. Na severu okupovaném nomádskými kmeny působila linie nebeských mistrů a sváděla zde konkurenční boj s buddhismem, naukou tamějšími vládci více preferovanou; tento boj někdy nabýval až likvidačných podob. Na jihu se rozvíjel synkretický taoismus spojující postupně prvky starších tradic s učeními nebeských mistrů, konfucianismu i buddhismu. Taoismus a buddhismus se zde vzájemně prolínaly a doplňovaly a neshody měly spíše charakter ideologických svárů. Jedním z nich byla například polemika, zda Buddha byl vlastně žákem, resp. reinkarnací Lao-c’a, a čínská víra tedy zcivilizovala „barbarskou“ Indii (Lao-c’ chua-chu ťing), či naopak byli Lao-c’ i Konfucius indickými misionáři a Buddhovými žáky.
Taoismus za dynastií Suej (581–618), Tchang (618–907) a Pěti dynastií (907–960)
Po třech staletích rozdrobenosti a válek sjednotila roku 581 nejprve sever a poté celou zemi nová dynastie Suej. Za její krátké vlády došlo k mohutné výstavbě, např. byl vyhlouben Velký průplav spojující přibližně oblast dnešního Pekingu s Šanghají, ovšem nucená účast na pracích a výboje proti Koreji obyvatelstvo zdecimovaly do té míry, že dynastie byla po necelých 40 letech svržena povstáním. Co se týče taoismu, panovníci dynastie Suej jej podporovali, po zemi byly stavěny kláštery a císař Jang-ti (605–617) inicioval sestavení katalogu taoistických textů. Sjednocení říše umožnilo obnovení dlouho omezené komunikace mezi oddělenými částmi země, což se v dalším vývoji projevilo vzájemným ovlivňováním severních a jižních tradic taoismu. Dominantním se v celé Číně stává učení sekty Svrchované čistoty, zejména poté, co hlavní město bylo opět přemístěno na sever, do Luo-jangu. Velkou postavu taoismu tohoto období představuje sun s’‑miao (581–682). V jeho osobě se spojují nejlepší tradice taoismu a čínského lékařství. Proslul zejména jako lékař a díky jeho věhlasu ho často zvali i k císařskému dvoru. Svým přístupem k nemocným a zdůrazňováním nutnosti soucitně pomáhat všem trpícím bez ohledu na jejich postavení či majetek výrazně ovlivnil lékařskou etiku v Číně; posmrtně byl zařazen do taoistického panteonu božstev jako Král léčiv (Jao-wang).
Nová dynastie Tchang přinesla zemi relativní stabilitu a prosperitu na následující tři staletí. Její nástup na trůn znamenal pro taoismus období respektu a nebývalého vzestupu. Již zakladatel dynastie, císař Kao-cu (618–627), vlastním jménem Li Jüan, se přihlásil k Lao-c’ovi, když jej na základě shodného příjmení Li prohlásil za svého předka. Taoismus stanovil za nejdůležitější ze tří duchovních tradic v Číně a vyslal dokonce posly do Koreje, aby učení šířili i za hranicemi země. Obdobný přístup měl i druhý císař Tchaj-cung (627–649). K taoismu získal sympatie už dávno před nástupem na trůn, protože ještě v časech bojů proti Suejům mu hlavní představený maošanské sekty Wang Jüan-č’ věštil, že se jednoho dne stane Synem nebes nejvyššího míru, čili císařem. Z taoistické nauky učinil Tchaj-cung dokonce způsob vlády, když se v duchu starých taoistických ideálů snažil panovat ne-konáním (wu-wej) a ve smyslu filozofie čistoty a tišiny (čching-ťing). V 11. roce své vlády povýšil oficiálně taoismus do postavení nad buddhismem. Za císaře Kao-cunga (650–683) se otázky z oblasti taoismu staly součástí státních zkoušek vypisovaných na posty úředníků a nauku museli povinně studovat i ministři, vzdělanci a urození lidé. Po celé zemi se zakládaly státem financované taoistické kláštery, do taoistického řádu vstoupila i jedna z císařových dcer. Kao-cung vydal roku 675 jako první císař příkaz k sestavení kanonické sbírky taoistických textů Tao‑cang. Stejná tendence pokračovala i v následujícím století, zejména za císaře Süan-cunga (712–756), kdy působilo nemálo taoistů na významných postech ve státní správě a taoismus se stal státním kultem. Císař nechal v každé prefektuře zřídit institut pro studium taoismu, sám je autorem jednoho komentáře k Tao‑te‑ťingu. Za jeho vlády bylo v zemi aktivních 1 687 taoistických klášterů, z toho 550 ženských. Tato zařízení stát kontroloval a platily v nich poměrně přísné regule řídící jejich každodenní vnitřní život. Lze konstatovat, že za dynastie Tchang působil taoismus významně na všechny vrstvy společnosti. Vedle přímého vlivu na císařský dvůr inspiroval i tehdejší vzdělance a umělce. Jeho všeobecně známými a dodnes obdivovanými plody jsou např. tchangské básně nebo krajinomalby, které ztvárňují typicky taoistické motivy odklonu od světského ruchu a návratu k přírodě. V intelektuálních kruzích zažívala renesanci filozofie Lao-c’a a Čuang-c’a, zejména rozvahy o mystériu prapůvodu bytí. Spolu s tím se rozšířila i obliba různých praktik pěstování života (jang-šeng), které jsou v taoistické tradici vnímány jako jeden z poznávacích prostředků. Jejich pomocí si adept upevňuje fyzický základ, posiluje a harmonizuje svou tělesnou čchi, aby ji pak dalšími postupy transformoval v sobě do kvality primární čchi (jüan-čchi), to jest prvopočáteční tvořivé síly vesmíru, a vešel tak v kontakt s mystickým prazdrojem bytí. Pro subtilnější práci s čchi sloužily meditační praktiky typu sezení do zapomnění (cuo-wang) nebo vnitřního nahlížení (nej-kuan). V této oblasti dochází ke zvláště zřetelnému prolínání taoistických praktik s buddhistickými. Vedle přejímání prvků z jiných učení pokračovaly integrační tendence mezi jednotlivými taoistickými školami, které se stále více propojovaly a unifikovaly. Největší vliv i nadále vykazovala škola Svrchované čistoty, na čemž měl mimořádnou zásluhu zejména její 12. patriarcha, s’‑ma Čcheng‑čen (647–735), požívající vysoké vážnosti u císaře Süan-cunga, který v odloučení žijícího taoistu opakovaně zval na císařský dvůr, aby se s ním radil o správném způsobu vlády. S’-maovo dílo Pojednání o sezení do zapomnění (Cuo‑wang‑lun) se zařadilo mezi klasická díla taoistických vnitřních praktik (nej-lien). Popisuje v něm cestu vnitřního ztišování, jehož prostřednictvím člověk zapomene nejenom na celý svět, nýbrž i sám na sebe, a jeho mysl zcela spočine ve stavu prázdnoty a čistoty (čching-ťing). Taoistická víra v nesmrtelnost a zázračné schopnosti těch, kteří ji dosáhli, byly velmi populární i za Tchangů. Reprezentativním představitelem tohoto typu je Lü tung‑pin, jeden z patriarchů severní větve praktik vnitřní alchymie (Pej wu-cu), polohistorická postava nesmrtelného, kterého jeho obliba vynesla do panteonu božských bytostí, když byl zařazen do skupiny Osmi nesmrtelných (Pa-sien). V průběhu dynastie Tchang postupně nabývala na důležitosti a získávala si renomé taoistická centra v periferních oblastech říše. Patřil mezi ně např. komplex na hoře Čching-čcheng-šan v západní Číně. Zde působil význačný taoistický učenec tu kuang‑tching (850–933).
Podobně jako mnozí jeho předchůdci byl nejprve činný ve službách císařského dvora, posléze se stáhl do kláštera, kde se věnoval práci ve prospěch taoistické nauky. Je autorem velkého počtu děl týkajících se historie taoismu, liturgické praxe, psal komentáře k dílům obsaženým v Tao‑cangu, životopisy světců nebo i poezii. Velkou pozornost věnoval systematizaci taoistických rituálů a některé nové i sám vytvořil.
Dynastie Tchang končila svoje působení v dějinách obdobně jako mnohé před ní. Zemí otřásal chaos, rozkládaly ji korupce a demoralizace, vnitřní války a banditismus. Severní území opět ovládly nomádské kmeny a v krátkém sledu 50 let se zde vystřídalo pět dynastií, na jihu postupně vzniklo a zaniklo 10 státních útvarů. Ani v těchto chaotických časech však tradice kontaktů panovníků s taoistickými mudrci nebyla zcela přerušena. Například vládce dynastie Pozdních Čou (951–960) využíval jako svého rádce proslulého taoistu Čchen tchuana (906–989). Právě Čchenovi se připisuje, že vyryl do skály na posvátné hoře Chua-šan (Wu-jüe) Diagram bezmezného, Wu‑ťi‑tchu (Wujitu 无极图), který později inspiroval
neokonfuciánského reformního filozofa Čou Tun-iho (1017–1073), jenž spojoval taoistickou kosmogonii s naukou konfucianismu, při vytváření jeho koncepce filozofické kategorie tchaj-ťi, nejzazšího předělu. Čchen strávil přes dvacet let v jeskyni na horách Wu-tang, kde se věnoval praktikám pěstování života a vnitřního zušlechťování. Ačkoli nezanechal žádné psané dílo, významně ovlivnil tradici vnitřní alchymie za následujících dynastií Sung a Jüan, jakož i ideu spojování tří učení – taoismu, konfucianismu a buddhismu.
Taoismus za dynastie Sung (960–1279)
Několik desetiletí trvající rozvrat ukončil na nějakou dobu nástup nové dynastie Sung, která v polovině 10. století zemi opět sjednotila. I za jejího panování však pokračoval tlak dobyvatelů ze severu a těžiště čínské civilizace se postupně posouvalo stále více na jih. Taoistické učení a víra nacházely příznivou odezvu i u nových panovníků, kteří k němu vzhlíželi jako ke způsobu zajištění ochrany ze strany vyšších sil. Jeden z prvních sungských císařů Čen-cung (998–1022) se dokonce prohlásil potomkem taoistického božstva, jež se mu mělo zjevit ve snu; sám pak doplnil a rozšířil panteon o nová božstva. Tehdejšímu nebeskému mistrovi 24. generace Čang Čeng-suejovi přiznal statut pokračovatele linie založené Čang Tao-lingem ve 2. století. Roku 1015 věnoval sektě, která v té době byla již všeobecně označována spíše jménem cesta správné jednoty (Čeng-i-tao), území v horách Lung-chu-šan. Roku 1019 byl z jeho iniciativy vytištěn kanonický korpus taoistických textů Tao‑cang. Taoismus nejvíce protežoval císař Chuej-cung (1101– 1126). Za jeho vlády došlo k rozsáhlé výstavbě v sídle nebeských mistrů, po zemi se stavěly nové kláštery, probíhala práce na reedici a rozšíření kánonu Tao‑cang atd. Chuej-cung začal dokonce potírat buddhismus ve prospěch taoismu, buddhistické kláštery dostávaly taoistická jména a buddhisté byli nuceni přestupovat na taoistickou víru. Za dynastie Sung dochází i k významnému přesunu zaměření taoistických alchymických praktik. Zatímco za Tchangů se ještě těšila značné oblibě alchymická praxe výroby různých minerálních či rostlinných elixírů, které měly zajistit fyzickou nesmrtelnost, nyní se stále více prosazuje vnitřní alchymie (nej-tan), čili psychofyziologické meditační praktiky zacílené na transformaci vitální síly čchi a vytvoření vnitřního elixíru, který umožní dosáhnout duchovní nesmrtelnosti. Nejznámějším reprezentantem tohoto směru je Čang Po‑tuan (983–1082), označovaný za prvního patriarchu jižní linie školy vnitřního elixíru (Nan wu-cu), jejíž severní obdoba se rozvíjela později v Cestě dokonání pravé skutečnosti (Čchüan-čen-tao). Čangův Spis o procitnutí k pravé skutečnosti (Wu‑čen‑pchien) je základním textem této školy a patří k nejvýznamnějším textům vnitřní alchymie. Za Sungů se taoismus značně rozšířil i ve své více populární formě náboženské víry, protože rozsáhlým panteonem polidštěných božstev a laskavých nesmrtelných, jakož i barvitými rituály poskytoval běžné populaci uchopitelnější a stravitelnější duchovní potravu, nežli abstraktní učení a praktiky směřující ke splynutí s prázdnotou.
Přestože Sungové sjednotili velkou část území, severní oblasti Číny i nadále ovládala nečínská etnika. V letech 907–1125 byl sever a severovýchod v područí mongolských Kitanů, kteří zde založili dynastii Liao a vládli prostřednictvím čínského správního aparátu, jak byl zaveden ještě za Tchangů. Byli natolik silným a permanent ním nepřítelem sungské říše, že ta byla roku 1044 nucena uzavřít vazalskou dohodu a platit pravidelný tribut. Kitany ovšem roku 1125 smetli tunguzští Džürčeni ze severního Mandžuska, kteří založili dynastii Ťin (1115–1234). Výboje Džürčenů se nezastavily na hranici sungské říše, která jim zpočátku v boji proti Liao pomáhala, naopak, obrátily se proti ní a nakonec vedly k jejímu konci. Sungský dvůr prchl na jih a přemístil své sídlo z dosavadního Kchaj-fengu do Chang-čou v jižní Číně; tím končí éra dynastie Severní Sung (960–1127) a začíná nová etapa, která se v historické periodizaci nazývá dynastií Jižní Sung (1127–1279). Jižní Sungové byli nuceni rovněž podepsat potupnou vazalskou smlouvu a odstoupit Ťinům severní území téměř až k řece Jang-c’. Jako už několikrát v dějinách se vnitrozemní oblasti dostaly do područí nomádských nájezdníků a Číňané se ocitli v situaci, že byli na vlastním historickém území okupováni severními „barbary“. Rozdělení země vedlo, jako už předtím v dějinách, k větší izolaci i mezi severními a jižními taoistickými sektami. Na jihu měly hlavní vliv sekty navazující na učení nebeských mistrů, zejména Cesta správné jednoty a sekta Zázračného klenotu, sídlící na horách Lung-chu-šan a Mao-šan. Kromě nich se těšily popularitě i různé praktiky vnitřní kultivace a pročišťování, jak se tradovaly v jižní škole vnitřního elixíru. Jihosungští císaři nebyli tak přesvědčenými taoisty jako předtím Čen-cung či Chuej-cung, nicméně taoistická víra, jež měla mnoho přívrženců, jim sloužila jako prostředek k udržování pořádku v zemi, a tak ji podporovali. Zvláště vhodně se daly využít etické principy zdůrazňující nutnost konání dobrých skutků a vystříhání se zla (kung-te). Největší přízni se těšili následníci nebeských mistrů, pro něž byl na Lung-chu-šanu vybudován mohutný Klášter svrchované čistoty a kteří získali právo řídit ostatní sekty.
Ťinskou dynastií Džürčenů okupovaný sever se stal místem zrodu nového směru taoismu, školy cesta dokonání pravé skutečnosti (Čchüan-čen-tao), jejímž zakladatelem je Wang Čchung‑jang (1112–1170). Wang se narodil v dobře situované rodině, v duchu tradice tedy nastoupil úřednickou kariéru, osobně jej však více zajímaly taoistické praktiky, čchanový buddhismus a bojová umění. Když mu bylo 48 let, zjevili se mu podle legendy taoističtí nesmrtelní (čen-žen) a zasvětili jej do nauky. Wang poté opustil post i rodinu a odešel do posvátných hor Čung-nan-šan, kde žil jako poustevník. Po několika letech odešel na Šantungský poloostrov a zde začal hlásat nauku o cestě, která vede k pochopení pravé skutečnosti. Jeho směr navazoval na metody vnitřní alchymie a představoval návrat k duchovní sebekultivaci a meditačním praktikám, cestě, která nepotřebuje složité rituály ani vzývání božstev, zato vyžaduje sebezapření, přísnou kázeň a neochvějné odhodlání. Její ústřední náplní je pěstování duchovní i fyzické podstaty člověka (sing-ming) za účelem vytvoření stavu vnitřní čistoty a tišiny (čching-ťing) jako předpokladu k dosažení duchovní nesmrtelnosti. Wang měl sedm osobních žáků (Pej čchi-žen), kteří po jeho smrti šířili učení dále. Nejznámějším z nich se stal Čchiou Čchu‑ťi (1148–1227), zakladatel později významné sekty Dračí brány (Lung-men-pchaj). Čchiou žil 13 let poustevnickým životem v jeskyních Dračí brány, kde se věnoval taoistickým praktikám vnitřní kultivace. Vedle individuálního úsilí považoval za nezbytnou součást cesty i konání dobra ve prospěch jiných lidí a svým životem tuto ideu zcela naplňoval. Roku 1219 se na osobní pozvání tehdejšího vládce nad velkou částí Asie Čingischána vydal za ním na několik tisíc kilometrů dlouhou pouť, aby panovníkovi vyložil taoistické principy spravování země. Mongolské výboje tím nezastavil, ovšem sedmdesátiletý taoista zapůsobil na chána tak hlubokým dojmem, že mu svěřil správu nad taoistickou církví v severní Číně a osvobodil ji od placení daní. Po návratu do Pekingu Čchiou až do své smrti využíval získané pravomoci pro dobro jiných. Kromě zakládání klášterů zachránil mimo jiné tisíce lidí před otroctvím u Mongolů tím, že je přijímal za členy své sekty. V dalším období se Dračí brána stala hlavní sektou v severní Číně. Její působnost se později rozšířila i do jižnějších oblastí, hlavně do hor Wu-tang-šan, které už odedávna byly působištěm přívrženců praktik
zlatého elixíru. V průběhu času se mnozí čelní představitelé jižní linie vnitřní alchymie připojili k Cestě dokonání pravé skutečnosti, i z toho důvodu, že tím získali lepší pozice vůči vládnoucí dynastii, která držela ochrannou ruku nad severními taoisty. Čchüan-čen-tao zůstala i v následujících staletích po pádu dynastie Jüan hlavním směrem taoismu v severní a střední Číně.
Taoismus za dynastie Jüan (1279–1368)
Podobný osud jako předtím Džürčenové Kitanům připravili počátkem 13. století Džürčenům Mongolové. Při dobyvačném tažení světem nevynechali ani říši Ťinů a roku 1215 dobyli a vyplenili její hlavní město, nynější Peking. Sungský dvůr využil příležitost a uzavřel spojenectví s Mongoly. Ve 30. letech Mongolové po návratu z výprav definitivně smetli Džürčeny, poté se ovšem obrátili i proti jihosungské říši. Následovala desetiletí krutých bojů, rabování a plenění, až si v 70. letech nakonec celou Čínu podrobili. Císařem dynastie pojmenované Jüan, Prvopočáteční, se stal vůdce Mongolů Kublaj chán. Pro obyvatele severní Číny nastaly krušné časy, ale taoistická církev částečně unikla pronásledování. Rozhodující zásluhu na tom měl už zmiňovaný vliv Čchiou Čchu-ťiho na Čingischána. Další z nástupců na trůnu, Möngke (1251–1260), si vyžádal posvátné ochranné talismany od lungchušanského nebeského mistra v 35. generaci, Čang Kche-taa, který mu předpověděl, že Mongolové si v příštích dvaceti letech podrobí celou Čínu. Jeho nástupce chán Kub-laj (1260–1295) pozval roku 1276 na císařský dvůr do Pekingu 36. nebeského mistra Čang Cung-jena k provedení taoistických rituálů. Poskytl Čangovi pravomoc nad sektami v jižní Číně a udělil mu i titul „36. nebeský mistr od dynastie Chan“. Titul tchien-š’, který potomci Čang Tao-linga užívali po celá staletí, nyní poprvé oficiálně potvrdila i císařská autorita. Tím se rovněž upevnilo významné postavení nebeských mistrů a jejich školy Cesty správné jednoty, která se stala dominantní taoistickou církví na celém území Číny jižně od Dlouhé řeky. Nicméně ani situace taoistů nebyla idylická. Mongolští panovníci vyznávali spíše buddhismus a nepřízeň osudu dopadla i na taoismus. Projevilo se to mj. barbarským pálením taoistické literatury, které postihlo celou kanonickou sbírku Tao‑cang, s výjimkou Tao‑te‑ťingu a medicínských či některých praktických děl. Na hranicích shořela díla shromažďovaná a uchovávaná po celá staletí. Mongolská nadvláda přinesla zemi mnoho strádání. Nomádští dobyvatelé nezvládali komplikovaný úřednický způsob správy říše, proto rozhodující úřady svěřovali raději cizincům, později i Číňanům z vyšších vrstev, kteří s nimi byli ochotni spolupracovat. O to více ovšem zvládali panovníci výběr daní a zotročování obyvatelstva. V zemi začala propukat povstání a aktivizovala se činnost tajných hnutí, nyní však nikoli v duchu taoistických vizí velkého míru, nýbrž spíše pod vlivem buddhistických idejí o příchodu nového Buddhy-spasitele. Nakonec byla mongolská nadvláda svržena a roku 1368 zakládá jeden z vůdců povstání, buddhistický mnich Ču Jüan-čang, novou dynastii Ming, Jasnou.
Taoismus za dynastie Ming (1368–1644)
Po dlouhém období cizí nadvlády se vláda nad zemí vrátila do rukou čínských vládců, které čekal nesnadný úkol celkové obnovy. Jako nejvhodnější jednotící ideologie státotvorného charakteru se jevil konfucianismus, který postupem doby zcela vytlačil z pozornosti panovníků taoismus i buddhismus. Už hned zakladatel dynastie, císařským jménem Chung-wu (1368–1399), přestože si post ještě nechal posvětit taoistickou církví, zahájil politiku dozoru nad církvemi. Jelikož sám předtím působil v podzemních nábožensky orientovaných organizacích, jistě si dobře uvědomoval potenciální nebezpečí nekontrolovaných náboženských hnutí pro vládu země. Omezil počet aktivních klášterů a zastavil soukromou výstavbu nových, zakázal vstup do řádů lidem mladším 40 let, zpřísnil podmínky života v klášterech a vytvořil systém úředního dohledu nad církvemi. Z taoistických církví byl nakloněn spíše Cestě správné jednoty, protože praxe severní Cesty dokonání pravé skutečnosti, zaměřená především na vnitřní alchymii, mu připadala sobecká a samoúčelná, na rozdíl od lidovější a sociálně aktivnější linie nebeských mistrů. Nicméně jejímu tehdejšímu hlavnímu představenému, 42. nástupci Čang Tao-linga, odňal titul nebeský mistr a nahradil jej jiným, společensky nižším. V dalším vývoji měl taoismus stále menší vliv na císařský dvůr a politické dění v zemi a působil čím dál více jenom tam, kde vlastně začínal – mezi lidovými vrstvami, v klášterech a jako cesta jednotlivých hledačů. Také mingská dynastie, konkrétně císař Jung-le (1403–1425), se však do dějin taoismu významně zapsala. Mimořádně záslužným činem tohoto panovníka bylo, že nechal znovu zredigovat a zkompilovat po staletí shromažďovaný soubor taoistické literatury Tao‑cang; vytištěn byl za jeho nástupců roku 1445 a zachoval se až do dnešních dnů. Na krátkou dobu se ještě na výsluní ocitli nebeští mistři za vlády císaře Ťia-ťinga (1522–1567), který se zhlédl v magičnu praktik hledání nesmrtelnosti, a zejména měl v oblibě taoistickou poezii. Schopnost psát verše v příslušných rýmových vzorcích se stala za jeho vlády hlavním kritériem pro výběr kandidátů na úřednické posty, a to až po úroveň prvního ministra. Jeho nástupce už toto porozumění neměl a sekta nebeských mistrů se definitivně octla na ústupu. Navíc se jí nevyhnul ani celkový společenský rozklad a morální úpadek ke konci dynastie Ming, kdy – podobně jako její císaři – se mnozí kněží zajímali o „hledání Cesty“ zejména prostřednictvím sexuálních praktik, což vyvolávalo nepříznivý obraz u veřejnosti. Oblíbené naopak byly velké lidové náboženské svátky, jako obětování božstvu posvátné hory Tchaj-šan, Velkému císaři Východního vrcholu (Tung-jüe ta-ti), organizované taoisty této sekty. Představitelé Cesty dokonání pravé skutečnosti zůstávali mimo přízeň mingských císařů. Obvykle jim nebyly udělovány čestné tituly ani funkce a nezvali je ke dvoru. Tato linie však stejně byla svým charakterem zaměřena více na pěstování Cesty a praktiky vnitřní alchymie nežli na snahy ovlivňovat správu země. Jedním z center jejího působení bylo pohoří Wu-tang-šan. Zde měl žít i věhlasný mnich Čang san‑feng, jenž je ovšem historicky nejasnou postavou. V různých pramenech se totiž uvádí taoista téhož jména s různým datováním v rozpětí staletí, od dynastie Sung až po dynastii Ming. Popisuje se jako typický taoistický světec, který dosáhl stavu nesmrtelnosti a díky tomu vyniká řadou nadpřirozených schopností. Jedna ze zásluh, jež se mu připisují, je vytvoření základů dnes již i mimo Čínu rozšířeného a oblíbeného cvičení tchaj-ťi-čchüan.
Taoismus za dynastie Čching (1644–1911)
V polovině 17. století dochází v císařské Číně k dalšímu střídaní dynastií, opět za podobných okolností jako mnohokráte v minulosti. Bída, hlad a živelné pohromy spolu s korumpovaným úřednictvem a císařským dvorem zaujatým interními intrikami zvedly povstání, jež vedlo k dobytí hlavního města Pekingu povstalci a sebevraždě posledního mingského císaře. Nyní ovšem povstání nemělo náboženský náboj, nevedla ho snaha naplnit mesianistické taoistické či buddhistické ideje. Vyvolala ho celková demoralizace a povstalci se dožadovali dodržování společenského řádu podle konfuciánské etiky, kterou vláda sice hlásala, ale sama nedodržovala. I z této skutečnosti lze vidět, že vliv taoismu a buddhismu na politické smýšlení lidí byl v dané době již velmi oslabený. Po dobytí Pekingu se jeden z císařských generálů obrátil pro pomoc k mandžuským kmenům, s nimiž do té doby Mingové válčili. Tato zrada sice nakonec vedla k potlačení povstání, avšak vedla také k ovládnutí čínského národa Mandžuny na následující tři staletí. Když roku 1644 obsadila mandžuská vojska Peking, záhy nato byl nezletilý synovec vůdce Mandžuů prohlášen císařem nové dynastie nazvané Čching, Čistá. V průběhu následujících dvaceti let si spojená vojska mandžuských a zrádných čínských generálů podmanila celou zemi. Byl to bratrovražedný boj, protože proti sobě nestáli jenom Číňané a Mandžuové, nýbrž i Číňané proti Číňanům odmítajícím cizí nadvládu. Čchingové, podobně jako mnozí jiní nečínští dobyvatelé před nimi, převzali správní systém, jakož i celkový způsob života, a postupem času se zcela asimilovali. Co se týkalo jejich vztahu k domácím naukám, na jedné straně taoismus a buddhismus tolerovali, současně je však striktně kontrolovali a omezovali. Sami tíhli ponejvíce k tibetské formě buddhismu a oficiální státní doktrínou stanovili neokonfucianismus; nejuctívanější morální autoritou byl Konfucius. Taoistická církev se dostávala stále více do izolace, její činnost se omezovala na život v klášterech a v kontaktu s veřejností byla víceméně jenom při vykonávání obřadů. Mnohé její funkce nahradila činnost civilních úřadů. Taoistické učení a praktiky se šířily spíše formou vytváření sektářských skupin mimo rámec církve i státní kontroly. Stát oficiálně uznával jenom Cestu správné jednoty a Cestu dokonání pravé skutečnosti. Nebeské mistry první z těchto sekt zpočátku ještě císaři sporadicky zvali k provádění obřadů, např. za účelem přivolání deště, někdy získali finanční podporu k rekonstrukci klášterů, nicméně kontakty stále více řídly. Za císaře Čchien-lunga (1736–1796) ztratila Cesta správné jednoty právo řídit sekty na jih od Dlouhé řeky a její působnost se omezila jenom na území jejího sídla, pohoří Lung-chu-šan. Titul hlavy nebeských mistrů klesl z původního 2. stupně v hierarchii titulů udělovaných císařem až na 5. úroveň. Císař Tao-kuang (1821–1851) úplně zbavil nebeské mistry privilegia audience, čímž Cesta správné jednoty nadobro ztratila vazby na císařský dvůr. Druhá hlavní škola, Cesta dokonání pravé skutečnosti, přestože čchingští císaři protežovali více Cestu správné jednoty, si společenský kredit za Mandžuů naopak zvýšila. Zčásti za to vděčila tomu, že k ní konvertovali mnozí vzdělanci a konfuciáni na výraz nesouhlasu s cizí nadvládou, císařům pak příliš nevadila, neboť její příslušníci žili podle přísných vlastních regulí asketickým životem v klášterech, tudíž je mohli snáze kontrolovat a nepředstavovali pro ně potenciální nebezpečí vzpoury. Vůdčí pozici v rámci školy a postupně i v celé zemi získala sekta Dračí brány (Lung-men-pchaj) se sídlem v Chrámu bílých oblaků (Paj-jün-kuan) v Pekingu. Její vliv se rozšířil, zejména když zde v polovině 17. století jako opat působil Wang Čchang‑jüe, který se těšil vážnosti i ze strany vládců. K dalším klíčovým postavám školy z čchingského období patří Min I-te, Liou I-ming nebo Li Si-jüe.
V průběhu dynastií Ming a Čching celkově došlo k ústupu taoistické církve z pozic, v nichž mohla mít vliv na vládnoucí vrstvy. Taoismus ve své religiózní podobě prošel procesem unifikace doktrín a škol, na jehož konci zůstaly jenom dva proudy – Cesta dokonání pravé skutečnosti a Cesta správné jednoty. Ty v sobě zahrnovaly převážnou část tradic taoismu – od spíše individuální meditační cesty hledačů mystéria až po organizovaný církevní život s komplexním systémem liturgických činností.
Taoismus v moderní době
Dynastie Čching byla poslední ve dva tisíce let přetrvávajícím konfuciánském modelu společenského uspořádání v Číně. Její pád měl podobný scénář jako konce mnoha předešlých dynastií. Společnost se nacházela v celkovém morálním i ekonomickém úpadku a císařský dvůr více nežli správa země zaměstnávaly vnitřní intriky. V zemi propukala povstání iniciovaná tajnými společnostmi, nyní však většinou inspirovanými specifickou formou křesťanského mesianismu. Nejmohutnějšímu z nich, Tchajpchingskému povstání, které začalo roku 1850 a trvalo 15 let, padlo za oběť na 25 milionů lidí, převážně civilistů. Obdobným bylo i ohrožení země vnějším nepřítelem, jenom tentokráte nešlo o sousední nomádské kmeny, nýbrž „nájezdníky“ tvořily evropské mocnosti, resp. v obrazném smyslu západní svět vůbec. V Číně samotné mimoto definitivně převážilo hnutí za svržení monarchie a vytvoření republikového zřízení. Roku 1911 dva tisíce let starý císařský systém padl a byla vyhlášena republika. Během dalších desetiletí však situace byla značně neklidná, jitřena boji o získání centrální moci mezi jednotlivými militaristickými klikami a později mezi komunisty a generálem Čankajškem. Postavení taoismu v těchto neklidných přelomových časech nebylo nijak příznivé. Nová místní vláda v provincii Ťiang-si (Jiangxi), kde leží pohoří Lung-chu-šan, zrušila titul tchien-š’ a řádům začala zabavovat kláštery i půdu. Taoistická církev hledala způsob, jak svou existenci legitimizovat. Roku 1912 představitelé Cesty dokonání pravé skutečnosti sídlící v pekingském Chrámu bílých mraků založili Taoistickou asociaci Čínské republiky s celostátní působností, která byla uznána vládou. Její pobočka vznikla následně v Šanghaji, když se zde nepodařilo prosadit vlastní organizaci sektě nebeských mistrů. Asociace měla za cíl udržet tradici taoismu živoucí, přispívat k vytváření duchovní atmosféry v zemi a hledat způsoby, jak sladit náboženskou a světskou činnost církve. Přes oficiální uznání i nadále pokračovala politika státního dohledu nad církvemi. Roku 1928 vláda zakázala některé sekty a jejich kláštery se změnily v úřady nebo školy. Ve 30. letech začala okupační válka Japonska proti Číně a její barbarské metody dopadly i na taoisty – roku 1938 Japonci vyvraždili osazenstvo klášterů na hoře Mao-šan, budovy zničili a spálili i vzácné dřevěné matrice s vyřezanými texty kánonu Tao‑cang. Po skončení 2. světové války taoisté započali s rekonstrukcí komplexu, ovšem brzy jej mnozí, včetně stávajícího 63. nebeského mistra Čang En-pchua, znovu opustili a prchali na Tchaj-wan před komunisty, kteří roku 1949 po vítězství nad Čankajškem vyhlásili založení Čínské lidové republiky. Pro režim hlásící se k marxistickému ateistickému světonázoru představovalo náboženství zpočátku ideologického nepřítele, proto se i taoistická církev dostala pod kontrolu státu, ačkoli ústava náboženskou svobodu zaručovala. Klášterům se zabavovala půda a v duchu celospolečenské atmosféry režim prezentoval náboženství jako přežilý a nežádoucí element. V době částečného uvolnění byla roku 1957 založena Čínská taoistická asociace (Čung-kuo tao-ťiao sie-chuej), čímž se na jedné straně legitimizovalo postavení taoistické církve, zároveň tím vznikl orgán pro její centrální kontrolu. Zanedlouho se ovšem v zemi rozpoutaly kampaně „proti pravičákům“, které postihly i představitele taoismu. Ze zhruba 10 000 klášterů existujících roku 1949 zůstalo v 60. letech pouhých 637 a počet mnichů se drasticky zredukoval na pár tisíc. Nejhorší časy však měly přijít za neblaze proslulé „kulturní revoluce“ ve druhé polovině 60. let. Vnitrostranický boj o moc v komunistické straně rozpoutal ve společnosti pogromy proti „pravičáckým“ a jiným přežitkům minulosti, k nimž přirozeně zařadili i taoistickou církev. Zfanatizované Rudé gardy tehdy vypálily a zničily mnoho klášterů a jejich řádění se neobešlo ani bez obětí na lidských životech. Od konce 70. let poté, co se země vymanila z následků „kulturní revoluce“ a zahájila politiku otevírání se zahraničí, začalo se postupně měnit k lepšímu i postavení taoismu. Ač stále pod politickým dohledem, obnovila svoji činnost asociace a vznikly její početné regionální pobočky, rozvíjí se opětovně klášterní život, bylo povoleno přijímání noviců, rekonstruují se kláštery, vydává se literatura a časopisy, na univerzitách a v akademii věd vznikla centra pro studium taoismu, započala mezinárodní spolupráce na studiu taoismu. Výrazný rozvoj začal od 90. let, když i díky obnoveným kontaktům s Tchaj-wanem a zámořím se znásobily finanční zdroje mj. na rekonstrukce poničených chrámů. Na konci 90. let působilo v zemi přes 1 500 klášterů s 25 000 mnichy. Současně s jeho vnitřní renesancí se výrazně rozšířil zájem o taoismus ve světě, a především se na zcela nebývalou úroveň posunula bádání a akademická studia této starobylé duchovní tradice ve všech jejích aspektech. Je to dáno v nových podmínkách jednak zpřístupněním textových a dalších zdrojů poznávání, jednak schopností zahraničních badatelů kvalifikovaně pracovat s původními čínskými prameny.